Lesní celky pokrývající Karpaty a Dinárské pohoří představují jednu z nejdůležitějších zásobáren uhlíku v Evropě, poslední útočiště pro mnoho evropských endemitů a zdroj obživy pro miliony lidí. Obecným cílem projektu je lépe porozumět dynamice vývoje a utváření struktury primárního lesa, jeho disturbančnímu režimu, tokům biomasy prostředím a tomu, jak tyto procesy udržují a podporují biodiverzitu. Naším záměrem je provést rozsáhlou, více škálovou analýzu, která umožní rozlišit mezi faktory na úrovni stromu (velikost, věk, kompetice), stanoviště (půdy a topografie) a regionu (teplota, srážky a sucho). Tyto proměnné generují variabilitu v růstových charakteristikách a disturbančních režimech.

O Karpatech

Karpaty jsou po Skandinávských horách druhým plošně nejrozsáhlejším evropským pohořím. Zabírají plochu přibližně 210 tisíc km² a zasahují do území osmi evropských států, konkrétně Rumunska, Slovenska, Ukrajiny, Rakouska, Česka, Polska, Maďarska a Srbska. Díky odlehlosti a špatné dostupnosti byly karpatské lesy dlouhou dobu chráněny před výraznějším vlivem člověka. Jako první byly odstraněny lesy v nížinách a kotlinách v podhůří, které byly vhodnější pro osídlení a hospodářskou činnost. Tento proces probíhal v různých oblastech v odlišných historických obdobích, převážně však ve středověku (mezi lety 500 - 1500 n. l.). Horské lesy hluboko v údolích a na hřebenech, byly v těch dobách ještě většinou v původním stavu. Ještě před několika desetiletími byla především v Rumunsku a na Ukrajině zachována poměrně souvislá pásma horských pralesů, jelikož stále nebylo technicky možné je vytěžit. V poslední době však díky rapidnímu zavádění modernějších technologií došlo ke zničení nebo výraznému poškození mnohých donedávna nenarušených lokalit, takže dnes jsou pralesy už i v Karpatech relativně vzácné a tvoří řádově jen několik procent celkové rozlohy lesů. Navzdory jejich vzácnosti se i v současnosti jejich rozloha nadále snižuje, především kvůli jejich neúplné lokalizaci a zcela chybějící či nefunkční ochraně známých lokalit. Předmětem našeho výzkumu v Karpatech jsou bukové, jedlo-bukové a smrkové pralesy.

O Dinárském pohoří

Dinárské pohoří představuje přibližně 700 kilometrů dlouhé a průměrně 200 kilometrů široké horské pásmo, vedoucí ze severozápadu na jihovýchod v západní části Balkánského poloostrova. Nachází se na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Srbska - Kosova, Albánie, Slovinska a Černé hory. V současnosti je Dinárské pohoří charakteristické především krasovými oblastmi. Jsou to místa, kde se na povrch dostávají vodou ostře modelované karbonátové horniny (např. vápence), tvořící podstatnou část pohoří. Původně však byla většina tohoto dnes pustého území pokryta lesy. Západní část Balkánu měla již ve starověku strategickou polohu a vedly přes ni významné obchodní cesty. Také se zde křížily mocenské zájmy několika mocností. Tím pádem tu osidlování a s tím související odlesňování začalo již cca v letech 6000-6500 před naším letopočtem. Původní lesy byly těženy a vypalovány kvůli zakládání sídel a pastvě, ale i kvůli dobývání kovů, zejména železa. Při pobřeží patřila mezi hlavní důvody mizení lesů stavba námořních lodí. První snahy o ochranu lesů jsou datovány do 12. století, ale většinou neměly velký praktický dosah. Výraznější úspěchy v ochraně a obnově lesů se dostavily až v 19. století.¹ Původní les však byl v té době už na velké většině území buď zcela zničen, nebo alespoň výrazně pozměněn. Poslední zachované pralesy jsou rozptýlené v nejizolovanějších a nejhůře dostupných místech Dinárského pohoří. Už dávno však nemají charakter souvislých celků (zachovaly se jen větší či menší fragmenty). Co do druhové skladby, převážně se jedná o jedlo-bukové lesy, z nichž největší a nejznámější jsou Peručica v Bosně (1 434 hektarů) a Biogradska gora (cca 1 600 hektarů) v Černé hoře.² Existují však mnohé další velmi cenné lokality, které jsou ale odborné i laické veřejnosti dosud málo známé. Často se nacházejí mimo chráněná území, respektive jsou chráněny nedostatečně a tím pádem jsou ohroženy novodobým odlesňováním. Náš výzkum v Dinárském pohoří se zaměřuje na bukové a smíšené jedlo-bukové horské lesy.